Každá lidská činnost včetně výsledného výrobku nebo služby produkuje vedlejší nežádoucí produkty, které jsou zpravidla svou povahou škodlivé pro nejbližší okolí. Do skupiny vedlejších produktů můžeme zařadit nečistoty ve formě prachů, aerosolů a pachů, jež jsou výrobní činností rozptylovány do okolí výrobní technologie. Tuto skupinu látek nazýváme obecně emisí.
Znečištěné ovzduší a snižování imisí je v současnosti téma, které sužuje celý vyspělý svět. Průmyslové aglomerace nadměrně zatěžují životní prostředí emisemi a tím podstatně snižují kvalitu našeho života. Z praxe se často nadále setkáváme s neuváženým jednáním vlastníků podniků, kdy za cenu snižování investičních a provozních nákladů, často sahají k řešením, které nejsou z hlediska účinnosti a udržitelnosti konstantních parametrů provozu technologie z pohledu dopadů na životní prostředí vhodné. Mnohdy je důvodem neznalost platné legislativy, nezřídka snaha za každou cenu snížit investici do zařízení na odloučení emisí.
Problematika snižování emisí je ukotvena v legislativě Evropského společenství prostřednictvím vydaných Nařízení ES, které jsou pro jednotlivé členské státy závazné implementovat do své legislativy prostřednictvím svých zákonů a nařízení vlády. Pro zlepšení životního prostředí a ovzduší Evropská komise a parlament ES vydává k této problematice neustále směrnice, které nejsou jinak pro jednotlivé členské státy ve svém plném znění závazné, ale svým obsahem vyžadují vydání právního předpisu, kterým se splní a dosáhne požadovaného výsledku.
V roce 2012 byl parlamentem ČR přijat nový zákon o ochraně ovzduší č.201/2012/Sb., který vstoupil v účinnost od 1.9.2012 a byl již 6 x novelizován. Zásadní novelizace byla uskutečněna v roce 2016 zákonem č. 369/2016 Sb. Tento zákon mimo jiné nově poskytl návod producentům, jak posuzovat zdroje znečištění a jak přistupovat k plnění legislativní a praktické stránky zákona dle technologického procesu a oboru v kterém podnikají. Tento základní předpis byl souběžně podpořen vydáním tzv. „Emisní vyhlášky“ č. 415/2012 Sb., která vstoupila v účinnost od 1.12.2012. U této vyhlášky proběhly postupné novelizace, naposledy vyhláškou č. 216/2019 Sb., Emisní vyhláška stanovuje limity znečištění jednotlivých vyjmenovaných zdrojů znečištění, dává základní návod, jak jednotlivé limity plnit.
Všichni provozovatelé vyjmenovaných zdrojů jsou povinni dle zákona č. 201/2012 Sb, §17, odst. 3 písm. c) vypracovat a vést tzv. „Provozní evidenci zdrojů znečišťování ovzduší“, každoročně podávat souhrn „Provozní evidence“ prostřednictvím portálu ISOP. Častým jevem u provozovatelů zdrojů znečištění je neplnění této povinnosti nebo skutečnost, že údaje o znečišťování jsou záměrně zkreslovány ve svůj prospěch tak, aby výsledná celková výše emise vyjádřená ve finančních prostředcích nepřekročila limit pro odvedení poplatku finanční správě. Každoročně se sazby pro výpočet poplatku zvyšují, a tím se zvyšují tlaky provozovatelů na vybalancování vypočteného poplatku. Velcí znečišťovatelé již pochopili, že takto vyvažovat přiznání znečišťování nelze a v minulosti pod tlakem veřejnosti masivně investovali do zařízení pro odlučování. Malí znečišťovatelé k tomu zjištění postupně přicházejí. Na misku pomyslných vah pokládají a pečlivě porovnávají náklady na pořízení a provoz zařízení pro odlučování a náklady odvedených poplatků.
Tlaky veřejnosti a veřejných sdělovacích prostředků na snižování emisí se stupňují. Časem přichází okamžik, kdy bude společensky nepřípustné a nevhodné provozovat zdroj znečištění bez kompenzačních opatření provozovatele. Žijeme v demokratické společnosti a je věcí každého jednotlivce a jeho svědomí, jak na problematiku ochrany ovzduší nahlížíme. Každý jednotlivec si musí uvědomit, že investice do ochrany ovzduší je investicí do budoucí udržitelnosti života na zemi.
Použité zdroje:
[1] Zákon o ochraně ovzduší č.201/2012 Sb.
